Zábrany
Hermiona otevřela dveře a opatrně se rozhlédla. Měla obrovskou chuť zabít Rona, který si myslel, že bude ohromně zábavné sledovat, jak “jeho příliš upjatá kamarádka ztrácí zábrany”. Měla chuť zabít Freda s Georgem, protože mu dodali ten přihlouplý lektvar – i když musela uznat, že fungoval bez chyby. Už poněkolikáté ji napadlo, že je obrovská škoda, že se ti dva nedali na výzkum, bezpochyby by byli obrovským přínosem. Namísto toho utápěli svůj talent v tvorbě těch pitomých žertovných lektvarů – a ona se právě stala nedobrovolným testovačem jednoho z nich.
Pořád v hlavě slyšela Ronova slova: “Jsi příliš upjatá, Hermiono. Neuškodí ti trochu ztratit zábrany,” ušklíbal se a Levandule se smála protivným, ječivým smíchem. A co víc, smál se i Harry s Ginny. Všichni to považovali za skvělý vtip, až na ni, samozřejmě. Možná by ji to tolik neštvalo, kdyby si její racionální já celou dobu neuvědomovalo, co dělá, a (což bylo mnohem mnohem horší) nemohlo s tím naprosto nic dělat. Takže se sledovala, jak flirtuje s Deanem a probírá se spolubydlícími citové problémy. Nakonec v duchu jen tiše úpěla, když se dostaly k osvědčeným metodám, jak ženskými zbraněmi ovlivňovat mužskou část profesorského sboru. Parvati tvrdila, že v Bradavicích je to skoro nemožné, všichni profesoři byli moc staří nebo – v případě Binnse – už po smrti. Nevyhnutelně se dostaly i ke Snapeovi. Ginny se domnívala, že profesor Snape je tak chladný, že by na něho nezapůsobilo naprosto nic, což vedlo k úvahám o jeho orientaci. Ač ten rozhovor považovala za naprosto hloupý a za normálních okolností by ho ani neposlouchala, natož aby do něj přispěla, teď jim Hermiona odvážně oponovala, když tvrdila, že Snape nemůže být takový ledový panák, jak se tváří.
Po protrpěném večeru se vydala do koupelny – po večerce, pro jistotu. Opravdu netoužila ztrapnit se před někým z jiné koleje, natož před nějakým profesorem, a doufala, že teď už nikoho nepotká. Měla štěstí, chodby byly naprosto vybydlené. Nezdržovala se dlouho, přála si být co nejrychleji v posteli, aby se z toho zlého snu vyspala. Doufala, že Ron nelhal, když tvrdil, že ten lektvar by měl do rána vyprchat. Ostatně už teď cítila, že se jí chvílemi daří přebírat kontrolu nad vlastním chováním, což bylo příjemné zjištění. Minimálně díky tomu nekráčela po studené chodbě jen v noční košili, i když ten župan rozhodně nebyl zapnutý. Do rána bude všechno zase normální, vrátí se stará Hermiona. Ať si Ron klidně myslí, že je upjatá. Jí to vyhovovalo.
Byla tak ponořena v úvahách, že si ani nevšimla postavy v černém plášti, která ji neslyšně sledovala. Když ji ten někdo oslovil, nadskočila a v duchu zaúpěla. Ne, ne, NE! Ne on... Otočila se a zírala přímo do tváře profesora Snapea. Vybavil se jí předchozí rozhovor a zčervenala – další známka vyprchávajícího lektvaru. Výborně, možná se jí podaří neudělat žádnou hloupost.
“Dobrý večer, pane profesore,” pozdravila.
Jeho obočí vylétlo vzhůru. “Mohla byste mi prozradit, slečno Grangerová, co děláte v tuto noční,” zdůraznil, “hodinu na chodbě? Navíc takto nedostatečně oblečena?”
“Byla jsem v koupelně, profesore,” odpověděla a rozpustile mrkla. Ach ne! “Prefektské.”
“Myslíte si, že vaše postavení prefektky vás opravňuje potulovat se v noci po chodbách?” položil otázku, podle tónu očividně řečnickou. Než mohl pokračovat, Hermiona ho přerušila.
“Samozřejmě,” přikývla a usmála se. Svůdně. Tohle někdo nepřežije, vrčela v duchu.
“V tom případě se mýlíte. To bude deset bodů za to, že jste po večerce mimo kolej, deset bodů za očividné zneužívání pravomocí a dalších deset za vaši nebetyčnou drzost, slečno.”
“Ale profesore,” začala nevinně a zbytek jejího těla nestydatě ignoroval vnitřní hlas, který momentálně velmi hlasitě proklínal všechny spolužáky a spolužačky, obzvlášť Levanduli, Parvati a Ginny za ten pitomý rozhovor o ženských zbraních, který ji právě teď nutil dokázat, že i Snape je jen chlap, že i on se dá ovlivnit. Sakra!!!
“Neměla jsem tušení, že se to nesmí, opravdu. Slibuji, že už to nikdy neudělám.”
“Grangerová,” oslovil ji a zúžil oči. “Nedrážděte mě nebo těch bodů bude ještě víc!”
Ne, ne, NE! “Nepřipadá vám to trochu nefér, trestat za můj prohřešek celou kolej?” zeptala se nevinně a znovu se usmála. Vyděšeně si uvědomila, že v ruce svírá pásek od županu. A co víc, Snape si toho všiml. Toho bude Ron litovat. Víc než litovat.
“Slečno Grangerová,” zavrčel, očividně vyvedený z míry, “nevím, o co se pokoušíte, ale okamžitě toho nechte!”
“Pokouším? Já? Nechápu, o čem mluvíte, profesore,” zavrtěla hlavou.
“Jde o nějakou sázku, že? Domníval jsem se, že člověk vašeho formátu by se k něčemu takovému nepropůjčil,” zasyčel.
“Žádná sázka, profesore,” zašeptala a udělala krok k němu. Nejradši by se propadla hanbou, ale zastavit se nedokázala. Couvl a konsternovaně na ni zíral.
“Slečno Grangerová, varuji vás. Vzpamatujte se.”
Jako by jeho slova konečně probudila její vůli k odporu. Hermionin rozum převzal kontrolu nad jejím chováním a ona v záchvatu paniky prudce zčervenala, sklopila hlavu a zmateně couvala. Když narazila zády o stěnu, vyděšeně se rozhlédla a pak se pokusila utéct, protože cítila, že ten proklatý lektvar opět začíná působit. Uvědomovala si, že když teď bez jediného slova uteče, bude mít obrovský průšvih, ale raději to než cokoliv, co by mohla pod vlivem toho lektvaru udělat. Z jeho dosahu se ale dostat nestačila. Využil jejího zmatku a několika dlouhými kroky se ocitl u ní. Pevně ji chytil za zápěstí a otočil ji čelem k sobě. Hermiona zaúpěla. Byl blízko, příliš blízko. A ona už nedokázala dál vzdorovat účinkům lektvaru.
V očích se mu objevil záblesk překvapení, když se její vyděšený výraz najednou změnil na svůdný. Přivírala oči, lehce se usmívala a trochu zaklonila hlavu, jak se opřela zády o chladnou zeď. Napadlo ho, že možná nebyl tak dobrý nápad nenechat ji odejít. Jenže on se domníval, že ať už její motivace k tomu šílenému chování byla jakákoliv, pominula. Očividně ne. Sakra!
Hermiona se opírala o zeď a sledovala jeho výraz. Mračil se a vypadal, že usilovně přemýšlí. Připadal jí... vůbec ne tak ošklivý jako obvykle. Vlastně mu to docela slušelo. Hermiona očekávala úpění a protesty zdravého rozumu, ale kupodivu nepřišly. Že by ten lektvar začal ovlivňovat i její mysl?
“Co se tady děje?” zeptal se po chvíli. Stále se mračil, což ji nutilo udělat něco, co by jeho výraz změnilo.
“Co myslíte, profesore?” zašeptala. Pomalu zvedla ruku, položila ji na jeho rameno a jemně stiskla.
“Slečno Grangerová,” odpověděl také šeptem, “co to děláte?”
Neodpověděla, jen sjela rukou o něco níž. Bleskovým pohybem jí sevřel zápěstí a odtáhl její ruku od sebe.
“Co to děláte?” zeptal se znovu.
“Nelíbí se vám to?” znovu mu věnovala úsměv, ačkoliv uvnitř by se nejraději rozplakala ponížením. Co to prováděla? Co to proboha prováděla?
“Varuji vás,” zasyčel, ale už to zdaleka neznělo tak výhružně. Hermiona si vyděšeně uvědomila, že měla pravdu. Snape byl skutečně ochotný nechat se ovlivnit, i když s tím očividně dost bojoval. Důkaz měla právě před očima. A pokud ho okamžitě nepřestane provokovat, zřejmě bude mít příležitost přesvědčit se, kam až bude schopen zajít. Ron si zaslouží pomalou, bolestivou smrt. Vážně.
“Tak to bych se měla bát,” provokovala. Vyprostila ruku z jeho, už ne tak pevného, sevření a dotkla se jeho vlasů. Mastných, jak jinak. Ne, že by jí to momentálně vadilo.
Unaveně zavřel oči a opřel si dlaň o zeď vedle její hlavy. Ze všech sil se snažil ovládnout, ale copak to šlo, když ho tak nestydatě provokovala? A proč ho provokovala? Tohle přece nebyla Grangerová! V tom muselo něco být.
“Co jste pila, Grangerová?”
Rozesmála se a rozpustile zavrtěla hlavou. O tvář se mu otřely konečky jejích vlasů a on měl co dělat, aby udržel vzdálenost mezi nimi.
“Myslíte si, že jsem opilá? Ne, ne, neměla jsem ani kapku alkoholu… jen takový malý elixír.”
“Jaký?” zeptal se rychle. Kdyby to byl nějaký elixír lásky… vysvětlovalo by to jeho silnou reakci… ale to by si přece nedovolila – nebo ano? Ne, jistěže ne! Proč by to dělala?
“Odstraňuje zábrany,” informovala ho a přejela mu prstem přes horní a pak i přes spodní ret. “Víte, že máte hezké rty?”
“Proč jste to vypila?”
“To já ne, to Ron. Myslel si, že to bude zábava, když nebudu tak upjatá,” řekla hořce. Opravdu to udělala? Opravdu zněla smutně? Oddechla si. Snad se jí nakonec přece jen podaří uhájit alespoň nějakou čest.
“Upjatá?” zopakoval. “Pan Weasley by z vás zřejmě chtěl mít druhou slečnu Brownovou. Naštěstí všichni muži nejsou stejní. Já například upřednostňuji upjatost.”
Když si uvědomil, co vlastně řekl, měl chuť nahlas zaúpět. Co to s ním ta holka prováděla?! Proč ji prostě neposlal do postele a nešel si dát studenou sprchu? Protože se ti to líbí, Severusi, odpověděl si. Nestává se ti často, aby tě nějaká studentka sváděla. Vlastně se to stalo poprvé, tak jak by na to mohl být připravený?
“Kdybych to věděla, dávala bych si větší pozor na to, co piju,” zamrkala.
“To bych vám doporučoval,” zavrčel.
Položila mu ruce na ramena a napadlo ji, jestli si profesor vůbec uvědomuje dvojsmyslnost svého výroku. Chvílemi měla pocit, jako by byli pod vlivem toho lektvaru oba. Jako by ani Snape plně neovládal své chování – i když tušila, že kdyby se skutečně přestal ovládat, nezůstalo by jen u řečí.
“Měla byste jít do postele, slečno Grangerová,” řekl a snažil se vypadat co nejklidněji. Marně. Její vůně, její ruce na jeho ramenou, noční košile pod pootevřeným županem, to všechno narušovalo jeho sebeovládání a soustředění. Nejraději by podlehl, ale věděl, že nesmí.
“To má být nabídka?” zeptala se Hermiona tiše, objala ho rukama kolem krku a přitiskla se k němu. Pořád se jednou rukou opíral o zeď a teď k ní připojil i druhou. Jako by u pevného kamene hledal oporu.
“Jestli s tím nepřestanete, tak bude.” Když nereagovala, povzdechl si. “Budete toho litovat, věřte mi,” zašeptal naléhavě.
Hermiona věděla, že má pravdu. Bude toho litovat, hodně litovat. Její rozumné já křičelo, aby ho pustila a utekla co nejdál, do bezpečí nebelvírské věže, jenomže teď nerozhodovalo rozumné já. Lektvar očividně ještě fungoval. Místo útěku se k němu ještě více přitiskla.
To už na něho bylo moc. Pustil se stěny a pevně ji sevřel v náručí.
“Budete toho litovat,” zopakoval, těsně před tím, než ji přitiskl ke stěně a začal ji líbat.
A pak, když se Hermiona definitivně vzdala a - rozum nerozum - usoudila, že by mu neodmítla nic, o co by požádal, najednou přestal. Zmateně na něho zírala. Kdyby ji stále nedržel, neudržela by se na nohou.
“Je pozdě, slečno Grangerová,” zašeptal a o krok ustoupil. “Měla byste jít spát.”
“Ale…” chtěla protestovat, chtěla mu říct, že touží po tom, aby pokračoval, ale nenechal ji.
“Nevíte, co děláte,” zasyčel. “A já nehodlám být obviněn ze zneužití studentky!”
“Ale…” pokusila se znovu.
“Ráno mi za to poděkujete,” přerušil ji. “A teď – jdeme!”
Odvedl ji ke vchodu do nebelvírské věže a celou cestu se od ní držel v bezpečné vzdálenosti. Pro jistotu. Odtrhnout se od jejích rtů ho stálo obrovské přemáhání a podruhé by to zřejmě nedokázal. Ať už jí šlo o cokoliv, vyhrála nad ním. Zbavila ho sebeovládání, a to se povedlo málokomu.
“Slečno Grangerová,” zastavil ji ještě u otevřeného portrétu, “ty stržené body beru zpět. Nacházela jste se ve společnosti učitele a to zakázané není. Ovšem deset bodů za drzost vám odečítám. Dobrou noc.”
Než se vzpamatovala, byl pryč. V noci toho moc nenaspala, snažila se analyzovat vše, co se na té chodbě stalo. Provokovala, to ano. Nevydržel to, což se dalo čekat – a nemohla mu to vyčítat. Ale lektvar přeci vyprchával! Byly chvíle, kdy se ovládat mohla, proč to tedy nezastavila? A proč nechtěla, aby přestal?
Ráno nechtěně vynechala snídani, zaspala a cítila se jako přejetá. Na první hodinu doběhla vteřinu před začátkem a musela se ušklíbnout nad tou absurdností: ze všech možných předmětů to musela být zrovna obrana. A Snape.
Po hodině ji zadržel – ne, že by to nečekala. Její spolužáci po ní vystrašeně koukali a ona měla co dělat, aby se nerozesmála.
“Cítíte se lépe, slečno?” zeptal se profesor, když konečně osaměli, a zkoumavě si ji prohlížel.
Usmála se. “Mnohem lépe, děkuji. Myslím, že už jsem naprosto v pořádku.”
Přikývl a nadzvedl koutky v náznaku úsměvu: “Výborně. Můžete jít.”
Poslechla, ale po několika krocích zaváhala a znovu se k němu obrátila. Setkala se s jeho upřeným pohledem: “Pokud čekáte poděkování, čekáte marně, profesore. Nelituji toho. Krásný den!”
:))))
(nadin, 28. 7. 2009 16:54)