Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co se ti zdá…

4. 8. 2009

Citáty a další moudra doplňovaly: evi, Mariana, soraki, assez, lianell

 

wixie píše:

 

 

Prásk!

Dveře jeho soukromých komnat jen silou vůle nevyletěly z pantů.

“Zase ten Zabini!” vrčel Severus, když si vztekle naléval sklenku whisky.

Už to bylo nějakých pár týdnů zpět, když je zastihl v tak prekérní situaci, ve které se ocitli (jeho vinou, to bylo tentokrát bez debat), jakmile si Hermiona dovolila usnout při vaření Lektvaru Odpuštění. Ostatně, dodnes si své tehdejší selhání nedokázal vysvětlit.

Severus se v ten okamžik domníval, že bude Zabini žádat pomstu. Vždyť jeho hlava koleje téměř zneuctila Zmijozel. Už jen pomyslet na osobu mudlovského původu jinak než s opovržením a nenávistí znamenalo být v této společnosti vyvrhel.

Ale nic se nestalo. Naopak. Ten malý skrček se, hned jak Hermiona začala navštěvovat společné hodiny, předháněl v lichotkách.

Celou dobu neslyšel nic jiného než: “Hermi, podej mi, prosím, ten asfodel. Herm, můžu si od tebe půjčit trochu mločích oček? Hermiono, tvůj lektvar je asi zase nejlepší.”

Jedinou útěchou mu mohlo být, že to dívka přecházela bez řečí, ale téměř vždy mu věnovala alespoň úsměv. A Zabini vesele tokal dál.

Ten kluk určitě něco chystá, tím si byl jistý.

 

Žárlivost je normální pocit. Avšak chování, které vyvolává, je často iracionální.

(Leo Buscaglia)

Láska může být šílená, ale zešílet z ní může člověk jen žárlivostí.

(Richard Aldington)

 

Mari píše:

 

 

Unaveně si promnul kořen nosu.

“Takový malý, ničemný parazit!” ulevil si a opět trochu upil ze své sklenky. Zalekl se, když mu v mysli vytanulo slovo zmijozel. Ne, tohle není zmijozelské chování, to je chování hodné tupého Nebelvíra formátu Pottera či Weasleyho.

Taková pošetilost, plést se do záležitostí Severuse Snapea!

Osudová chyba, snažit se měřit s ním své síly!

Ale copak může za ty jeho nepřístojnosti srážet body své vlastní koleji? Je snad možné uložit školní trest studentovi Zmijozelu? Posměšně se nad těmi nereálnými nápady ušklíbl. Ne, pan Zabini si zjevně žádá speciální pozornost.

Jak tu tak frustrovaně seděl s nyní již poloprázdnou sklenkou výborné whisky, zařekl se, že ho nespustí z očí.

Najednou se vráska mezi jeho obočím prohloubila.

O čem to tady posledních několik minut přemýšlí? O Zabinim. Jistě. Ovšem – proč jej ten vlezlý parchant tak rozčiluje? Protože se chová… podezřele. Jen podezřele?

Rozladěn ze svých vlastních myšlenek, které se nyní začaly chovat poněkud nekontrolovaně, odložil na stolek sklenku a jal se opravovat nechutně vysokou hromadu zbytečností, kterým byl oficiálně nucen říkat eseje.

A potom se ozvalo zaklepání na dveře.

 

Samota je dobrá věc, žije-li člověk sám se sebou v míru a má-li co určitého na práci.

(J. W. von Goethe)

 

Cogito sumere potum alterum. (Myslím, že si dám dalšího panáka.)

(Severus Snape při opravování esejů)

 

I práce sama je rozkoší.

(Marcus Manilius)

 

Host do domu, pán do domu. (Jen přes mou mrtvolu.)

(Severus Snape, I. část pravdy)

 

 

 

Ass píše:

 

 

“Dále,” zavrčel Severus na předem nevítaného vetřelce. Do místnosti váhavě vstoupila McGonagallová. Severus se ani neuráčil zvednout hlavu.

Minerva s pokrčením ramen a povzdechem – nepozorovaná – přešla za Severusovo křeslo. Chvíli mu četla přes rameno.

“Skutečně myslíš?” zeptala se a Severus se na to probral. Vskutku… probral… na opravené eseje rozlil inkoust.

‚Severusi,‘ zavrtěl nad sebou hlavou, ‚bylo ti tohle potřeba?‘ Teprve po přestálé samomluvě vzhlédl vzhůru a značně vyčítavě na ředitelku.

“Skutečně si myslíš, že opravovat tímto způsobem eseje svých studentů je vhodné?” a ředitelka ukázala prstem na pobryndané papíry.

Severus se podíval, kam ukazoval její prst. Málem by omdlel, díky prozřetelnosti Merlina, že seděl, to jediné ho totiž zachránilo. To, co uviděl, ho k smrti vyděsilo – malá inkoustová srdíčka. Zuřivě zamrkal a podíval se znova – k jeho nezměrné úlevě srdíčka zmizela. Namísto nich se mu ale objevil pohled na něco, co nejspíš myslela ředitelka původně. Pohledem změřil nevybíravou a sprostou nadávku, kterou na pergamen načmáral v záchvatu vzteku, a která ještě nestačila pod rozlézajícím a propíjejícím se inkoustem zmizet. Pohledem přejel k podpisu práce. Zavrčel. Zabini. Měl ho plné zuby. Vytáhl hůlku a inkoust vysušil.

“Potřebovala jste snad něco?” zeptal se nevybíravým tónem plným hněvu a netrpělivosti ředitelky.

 

Člověk nechce být ani vyrušován ani rozptylován ve svých slastech.

(Diderot)

 

Pokud něco neděláte prvotřídně, nedělejte to vůbec. Protože když není něco prvotřídní, nepřináší to zábavu ani užitek. A když něco neděláte ani pro zábavu, ani pro užitek, proč to proboha vůbec děláte?

(Robert Townsend)

 

Angie píše:

 

 

“Myslela jsem si, že bys měl chuť na šálek citrónového čaje a zákusky,” odpověděla Minerva a přistrčila mu pod nos podnos, který obsahoval avizované lahůdky/chuťové katastrofy (doplňte dle libosti…).

 

“Já…” Severus vypustil páru a pak zkusil pokračovat v oné rádoby konverzaci, “já nemám rád cokoli citrónového. Předpokládám, že už jsem se vám o tom někdy zmínil,” dodal tak sarkasticky, jak byl schopen.

“Skutečně…” pokývala Minerva hlavou, ale pak s nadějí pokračovala. “Tohle je ale speciální zásilka přímo z Indie. Hermiona se onehdy zmiňovala, že něco takového ještě v životě nepila.”

“Máte dojem, že to měla být pochvala?” utrousil Severus.

S drobným zadostiučiněním zaznamenal, že jeho nadřízené poněkud vymizel úsměv z tváře… Výborně, aspoň trochu mozkových buněk jí ještě v hlavě zůstalo funkčních, pomyslel si. Už jsem měl pocit, že jsou všechny rozleptané kyselinou citrónovou…

“Že vás přerušuji,” ozval se, když Minerva už více než minutu nepromluvila, konsternovaně hleděla na čajový servis a zjevně uvažovala, zda by k ní skutečně její nebelvírská oblíbenkyně dokázala být tak zmijozelským způsobem hrubá. Urazit ji, aniž by si toho všimla…

“Co, cože?” trhla sebou ředitelka.

“Chtěl jsem se zeptat, zda jste potřebovala ještě něco jiného?” snažil se Severus o vstřícnost.

“Já, totiž… jistě,” koktala nebohá žena. “Jak se ti daří s Hermionou?”

 

Dveře, které nevržou, a žena, která mlčí, jsou nejlepší.

(polské přísloví)

 

“Nepoužíváte sypaný čaj. Tahle máta je čerstvá, pravděpodobně stará jen pár hodin. Její lístky jste spařila vroucí vodou a nechala je louhovat… pět minut, tuším?”

Ta máta se mohla louhovat o pár minut déle, když už je u toho… dobře, raději bude mlčet.

(A-SISI)

 

 

Jane píše:

 

 

Otázka ho zaskočila, ale nedal na sobě nic znát. “Jak by se mi mělo dařit se slečnou Grangerovou?” kladl velký důraz na její příjmení. “Stále je nesnesitelná, pořád si myslí, že ví všechno nejlíp,” snažil se mluvit svým obvyklým jizlivým tónem, aby nepojala sebemenší podezření.

Stačil by menší náznak sympatií, které k Hermioně chová, i když vůbec nechová, a už je schopná jim zařizovat svatbu.

“Severusi, ale proč musíš být pořád tak protivný,” nevšímala si temného zavrčení. “Hermiona je velmi nadaná a příjemná mladá žena. Sám sis toho musel všimnout, když jsi ji tehdy o Vánocích…” domluvit ji už nenechal.

Rychlým pohybem vstal z křesla, až se nebohá ředitelka vylekala a vysypala na sebe celý podnos citrónových dobrot. “Co o Vánocích, Minervo?” zavrčel na polevou upatlanou ředitelku.

“No…” začala mírně roztřeseným hlasem, “když jsi ji… teda když jste spolu tak dobře vycházeli. Tehdy. O Vánocích.”

“A z toho jste usoudila, že se o ni nějak zajímám? Jediné, o co se zajímám, je, kdy odtud konečně vypadne.”

Ve skutečnosti by ji nikam nepustil, ale to si nedokázal vůbec připustit.

“Ale to jistě ne.”

“Ale ano. A teď jestli dovolíte…”

Minerva neschopna slova, začala ustupovat před vlajícím mistrem, dokud nenarazila na kliku od dveří. Skvělé, ještě ke všemu bude mít modřinu. Má si říct o mast? Jediný mrazivý pohled od rozzuřeného zástupce ji ujistil, že Poppy bude bezpečnější volba. Určitě.

“Tak já už raději půjdu.”

Chystala se vzít za kliku, když se ozvalo druhé zaklepání na dveře.

 

Kdo jinému dveře otvírá… jámu si kopá. (nebo jak to bylo?)

(1. Severusovo zjištění)

 

Vlastně… zůstat svobodný není vůbec špatný nápad. Naopak. Vypadá to nadmíru lákavě.

(A-SISI)

 

 

evi píše:

 

 

Osoba nacházející se za dveřmi nečekala ani na vyzvání a vtrhla dovnitř s razancí splašeného Potlouku.

“Kde je?” vykřikoval Ron Weasley a zabodl ukazováček do Severusovy hrudi. “Kde je Hermiona?”

Severus dotyky cizích osob upřímně nesnášel. Dobrá, nějaké to poplácání po zádech od Brumbála ještě skousl, stejně jako občasný rádoby konejšivý stisk zápěstí ze strany Minervy, pokud ovšem nenásledoval pokus vtisknout mu do dlaně pár citrónových bonbónů. Ale nechat si jen tak bez dalšího hloubit jamky mezi žebry? A od toho zrzavého, nebelvírského, donebevolajícího, weasleyovského tupce k tomu? Tak to tedy ani náhodou! Už se nadechoval k náležitě sarkastické odpovědi, když tu náhle se jeho dveře opět rozletěly dokořán.

“Rone! To ne!” zvolal uřícený Harry Potter pokoušeje se násilím odtáhnout svého kamaráda od nenáviděného a nyní vysoce výbušného profesora lektvarů.

Severus toho začínal mít právě dost. V jeho kabinetu to vypadalo jak na nástupišti devět a tři čtvrtě těsně před odjezdem Bradavického expresu – a ačkoli už byl na zjevování se rozličných osob v jeho hájemství v tu nejnevhodnější možnou chvíli (Merlinžel) docela zvyklý, Minerva, která zničehonic vylovila z kapsy celou krabici citrónových řezů a začala je nabízet kolem, ho definitivně dorazila. Ten večer chtěl strávit sám – opíjet se whiskou při opravování esejů těch neskutečných pitomců, co si říkali studenti, a snažit se přitom nemyslet na Zabiniho cukrování s Hermionou...

“Ven!” řekl klidně a relativně tiše, ale něco šíleného a smrtelně nebezpečného v jeho postoji přimělo všechny přítomné, aby zpozorněli. “VEN!” zařval mocným hlasem, když nikdo z nich v první chvíli nereagoval.

A právě v okamžiku, kdy Harry popadl Rona za rukáv a navigoval ho směrem k východu a Minerva se (opět – k jeho nemalé radosti) pokusila Severusovi konejšivě stisknout zápěstí, se ozvalo další zaťukání na dveře.

 

Mnoho Potlouků, chytačova smrt.

(obecné famfrpálové pravidlo)

 

Kam Harry, tam Ron.

(lehce potměšilé pořekadlo nebelvírské koleje)

 

Samozřejmě… zakopl. Což mělo za následek, že se nevyhnutelně chytil nejbližšího pevného bodu – a to bylo Severusovo rameno.

Severus ztuhl, Ron, ještě nevnímaje, koho že se to drží, se o něj navíc ještě opřel, jak hledal balanc.

“Do Salazarovy řiti!” vyhrkl spontánně, načež jeho matka zaúpěla nahlas.

Severus se ohlédl nejprve na ruku, která mu stále svírala rameno, pak pomalu přesouval svůj vražedný pohled směrem k Ronově rudnoucímu obličeji a nakonec hebce pronesl: “Také vás rád vidím, pane Weasley.”

(A-SISI)

 

Nulla Dies sine linea. (Neštěstí nechodí samo.)

(latinské přísloví)

 

Evča píše:

 

 

Severusem cloumalo nutkání seslat na všechny vetřelce ve svém kabinetu nějakou hodně nepříjemnou kletbu, když dovnitř vrazila Hermiona, trochu se podobajíc velké vodě.

“Severusi… já… promiň, nevěděla jsem, že tady pořádáš večírek,” zacukaly jí koutky úst při pohledu na nezvyklé množství osob v místnosti. Zvláště ředitelka s citrónovými zákusky v ruce nemohla uniknout její pozornosti.

“Jak to, že jsem nedostala pozvánku?” podívala se nebelvírská studentka vyčítavě na svého profesora, který vypadal, že brzy vybuchne.

“A VEN!!!” všichni téměř cítili, jak se hrad otřásl v základech. Takhle rozzuřeného Snapea ještě nikdo nikdy neviděl. McGonagallové se podařilo už podruhé za krátkou chvíli ušpinit citrónovými dobrotami, Harry s Ronem leknutím metr nadskočili, pouze Hermiona očividně zůstávala klidná. Nejdříve měla sto chutí poznamenat, jestli se takhle hostitel chová ke svým hostům, ale raději si to rozmyslela. Měla dojem (a naprosto správný), že by mohla být velice vážně ohrožena na zdraví, ne-li na životě.

“Severusi, klid!” položila mu ruku na rameno. Ten se na ni podíval takovým způsobem, že by ostatní s křikem prchali kilometry daleko. Jenže tohle již na Hermionu dávno neplatilo. Mistr lektvarů se k ní, zřejmě už klidnější, naklonil.

“Řekni jim, ať okamžitě vypadnou, nebo za sebe vážně neručím!” zavrčel dívce do ucha. Ta ho raději poslechla.

“Takže: paní ředitelko, Harry, Rone,” zhluboka se nadechla. “Ráda bych s panem profesorem mluvila o samotě…”

McGonagallová přikývla a vycouvala z kabinetu s Harrym a Ronem v patách. Hermiona ještě stihla zahlédnout spokojený úsměv na její tváři.

Když za nimi konečně zaklaply dveře, Severus se zničeně zhroutil na židli. Po chvíli k dívce zvedl oči.

“O čem jsi to chtěla mluvit?”

 

Mnoho lidí, Severusova smrt. (Multitudo hominum mors est Severum.)

(lety prověřená pravda)

 

 

Lianell píše:

 

 

,,No… já nevím, ty jsi chtěl, abych je vyšachovala. Co jste to tady vlastně vyváděli?” Severus chvíli vypadal, že zase vybuchne, ale nakonec se uklidnil.

,,Nic, co by tebe mělo zajímat. A nesnaž se to zamluvit. Tak proč jsi sem vletěla jako splašený hypogrif?”

,,Víš, já… řeknu to takhle. Mám jednu moc dobrou kamarádku a chtěla bych si ji sem pozvat,” začala opatrně Hermiona.

,,Tak proč to říkáš mně, s tím si jdi za ředitelkou. S radostí vám uspořádá citronový dýchánek,” odpověděl Severus a z jeho posledních slov se sarkasmus valil jako tsunami.

,,Jde o to, že slyšela o tvojí pověsti Mistra lektvarů a…”

Severusovi proběhla hlavou jen jedna myšlenka: Ať to není to, co si myslím, že to je.

,,…ráda by se s tebou setkala,” konec věty už nebyl téměř slyšet, ale Mistr slyšel všechno. Bohužel, jak sám pohotově podotknul.

Už se nadechoval k odpovědi, když...

 

Ženy jsou vždycky slabým místem muže.

(Manfredi Valerio Massimo)

 

 

Co ho ještě čeká?

(A-SISI)

 

soraki píše:

 

Ne, neozvalo se zaklepání na dveře /chvála Merlinovi, ty dveře by to po dnešku nemusely přežít/, ale Hermiona zavrávorala, protože zakopla o podnos s citrónovými řezy, jejž tu ředitelka nenápadně zanechala, a ve snaze zachytit se něčeho, co by ji udrželo na nohou, zavadila o mísu, které si předtím nikdo nevšiml, a vysypala na zem cherry rajčata.

“Co to tu, sakra...”

Severus se lehce začervenal: “To nic, nechal jsem si něco donést k opravování esejí, abych nedostal křeč do čelistí a nesevřel se mi zámek, jestli víš, jak to myslím,” dodal ještě ironicky. Hermiona se v duchu zasmála, takže Severusovi chutnají malá rajčátka...

“Každopádně bys mi měla říci o své drahé přítelkyni,” nadšení a vřelost z jeho hlasu by se dalo stáčet a prodávat na trhu.

“Seve, zlato, nebuď tak nadšený.”

“Seve? Mně nikdo, opakuji nikdo nebude říkat Seve, Sevie, Merline nedopusť, Sevíčku!!!”

Tak teď už se Hermiona úsměv skrýt nepokoušela, nicméně se jala vyprávět o své přítelkyni jménem A-SISI. Jistě, neuniklo jí trochu teatrální odfrknutí, ale to nic neznamenalo. Pokračovala. A tak se Severus dozvěděl o její dávné cestě Evropou, na které v Praze /ne, neptal se, kde to je, zjistí si to později/ potkala milou osůbku s tím prazvláštním jménem, ze kterého se nakonec vyklubala přezdívka pro virtuální přátele /to bude také zjišťovat později, dneska mu to hlava nějak nebere – to budou ta rajčata nebo citrónové aroma ve vzduchu/. Byl více než rozhodnut tuto milou a vřele vítanou návštěvu striktně odmítnout, když zaregistroval slovo medicína. A tady někde se to zamotalo. Sám sebe slyšel říkat něco ve smyslu ‚bude mi potěšením, až porovnáme své poznatky‘.

Hermiona se jen šťastně usmála a vděčně jej objala kolem krku. Polibek na sebe nenechal dlouho čekat.

** líbají se **

** ještě se líbají **

Hermiona se po chvilce odtáhla: “Severusi, to bylo...” zardělé tváře přesně vypovídaly o tom, jaké to bylo.

“Musím napsat Sis, že může přijet,” už měla ruku na klice, když se otočila: “Děkuji ti.”

A odešla do Sovince poslat zprávu.

Severus se vrátil za svůj psací stůl a jal se pokračovat v opravování těch žvástů, které se vznešeně zovaly domácí úkoly, když se zazelenaly plameny v krbu...

 

Koho rajče jíš, toho píseň zpívej.

(1. Hermionino zjištění)

 

Mám nejraději ženy, když líbají, protože tak musí dlouho mlčet.

(Marcel Achard)

 

Ne, oni dva nebudou mít děti. Protože jestli existuje jen nepatrné, úplně minimální, riziko, že se on sám bude jednou chovat takhle…

(A-SISI)

 

Dobby píše:

 

“To snad není možné,” zavrčel Severus pod nos. Měl pocit, že dnešní večer proměnil někdo na Den otevřených dveří (snad i krbů) Severuse Snapa.

Ze zelených plamenů vystoupil ministr magie Kingsley Pastorek.

“Severusi, příteli,” pozdravil ho Kingsley.

“Čemu vděčím za tak milou návštěvu?” řekl sarkasticky Severus.

“Šel jsem náhodou okolo, tak jsem si řekl, že tě navštívím.”

“Náhodou? Tak na tohle ti teda neskočím,” odfrkl si Severus. “Nikdy nikde nechodíš náhodou. O co jde tento raz?”

“No víš, jak bych to řekl. O několik dní se bude konat na ministerstvu ples. Je na počest všech našich hrdinů. Byl bych rád, kdybys tam byl také,” vysoukal ze sebe ministr.

“Pozval jsem mnoho významných lidí. Hermionu s Minervou také. Nemůžeš tam chybět.”

“Jen přes moji mrtvolu. Radši budu dělat Bradavického hájnika a chovat ty jeho potvory, než chodit na ples,” zavrčel Severus.

“No tak Severusi. Ministerstvo by ocenilo tvoji vstřícnost. A mimochodem, Minerva už přislíbila tvoji účast,” dodal.

“To snad ne?!” zvýšil hlas Severus. Chtěl pokračovat, ale nebylo mu to dovoleno.

Do místnosti bez zaklepání opět vpadla Hermiona.

 

Ad eundum quo nemo ante iit. (Statečně jít tam, kam se dosud nikdo neodvážil.)

(Nebelvírská výzva)

 

Kdo se bojí, nesmí do sklepa.

(2. Hermionino zjištění)

 

Host vždy udělá radost: Buďto tím, že přijde, nebo tím, že odejde.

(Portugalské přísloví)

 

Vše, co svoboda dává, láska vymezuje.

(assez)

 

 

 

Wixie píše:

 

“Severusi, musíš mi pomoct,” vykřikla, načež si všimla Kingsleyho.

“Kingsley, vy jste tu jako na zavolanou,” dodala ještě. Ani jeden muž nechápal. Až teď si však Severus všiml hlavy, která vykukovala zpoza Hermiony.

Hermiona se zatvářila trochu provinile.

“No, to je A-SISI.”

“Neříkala jsi náhodou, že jí budeš teprve psát?!”

“No, víš, já tak trochu tušila, že dovolíš. No a ona už byla u mě v pokoji. A-”

“A už nechci nic slyšet. Co se stalo, že jsi sem vpadla jak velká voda?”

“Zaútočil na nás Zabini. Abych Sis ochránila, strhla jsem ji stranou. Jenže ona si špatně stoupla a asi má něco s kotníkem. Nemohl by ses jí na to podívat?” udělala Hermiona psí oči.

“Zabini, kotník, a co ještě? Copak člověk nemůže mít jeden klidný den? Sedněte si,” ukázal na prázdné křeslo před krbem a pokynul A-SISI, aby udělala, co řekl.

“Kingsley, co tu ještě stojíte. Po škole běhá maniak, který útočí na studenty. Dělejte něco.”

Bystrozor se konečně probral z tranzu. Spěšně se omluvil a odešel.

 

Podejte mu prst a zabaví vám celou hůlku!

(Severus Snape)

 

 

Mari píše:

 

Severus poklekl před křeslo, do něhož se A-SISI usadila, vyzul jednu její botu a trochu vyhrnul nohavici černých kalhot, ozvláštněných jen tenkými, sotva znatelnými bílými proužky.

Chtě nechtě si musel přiznat, že ačkoliv ta dívka ještě nepromluvila, podařilo se jí udělat na něj dobrý dojem. Někdo, kdo nosí decentní bílou halenku a černé kalhoty, to nejspíš bude mít v hlavě v pořádku.

Zatímco zručnými hmaty zkoumal vážnost jejího poranění, ozvala se Hermiona: “Když dovolíš, Severusi, slíbila jsem ředitelce, že se za ní zastavím,” obrátila se k odchodu a ještě dodala: “A pokus se být milý, ano?”

Snapeovy prsty pevně sevřely opěradlo křesla a Hermiona se spěšně opravila: “Chtěla jsem říct – snaž se nebýt příliš sarkastický,” usmála se. “Ne všichni měli příležitost si na to zvyknout.”

“Obávám se, že to nedovolím,” temně zavrčel oslovený. “Je ti snad jasné, že Zabini jde především po tobě. A já nemám v úmyslu mu to nijak u…”

“Nejsem malé, pitomé děcko, Severusi,” přerušila jej dotčeně Hermiona. “Umím se o sebe postarat!” otočila se na podpatku a práskla za sebou těmi těžce zkoušenými dveřmi.

Severus měl na jazyku hodně peprnou kletbu, ale jelikož nebyl sám, musel ji spolknout. Kde se naučila takhle mu vzdorovat? Dobrá tedy – večer jí ukáže, kdo je tady autorita, slíbil si. Mávl hůlkou směrem ke dveřím a zámek cvaknul. Potom obrátil svou pozornost zpět k poraněné slečně v křesle.

“Vy jste… zamkl?” odvážila se A-SISI po menším vnitřním boji vznést otázku.

Severus se ušklíbl: “To je zjevné.”

Po jejím nechápavém pohledu se uvolil dodat na vysvětlenou: “V zájmu dalšího potenciálního návštěvníka,” v temných očích se objevil odstrašující výraz. “Nemusel by to přežít.”

“Aha,” pípla Sis. Tohle chápala.

Severus mávnul svou hůlkou nad jejím kotníkem a ozvalo se nehezké lupnutí. A-SISI se musela kousnout do rtu, aby nevykřikla. Bolelo to pořádně.

“Zůstaňte sedět,” přikázal a došel k jedné z polic pro lahvičku s jakousi mastí a krabičku s obvazy, načež se vrátil do předešlé pozice.

“Takže vy jste toužila mě poznat, ano?” zeptal se a přitom si na dlaň nanesl hojivou mast a jal se ji vmasírovávat do zraněné nohy.

 

Nechci-li pořádat Den otevřených dveří, zamknu dveře.

(2. Severusovo zjištění)

 

Host do domu, klid a pohoda z domu.

(další, Severusem léty pochopená pravda) (II. část pravdy)

 

assez píše:

 

“A…” ale nebohá Sisi ani nestačila doříct své nejisté “ano”, a tu se na dveře ozvalo trojí zaklepání a jedno zabušení.

Severus mrskl lahvičkou na zem, když vstával, nakopl krabičku tak nešikovně, že mu noha sjela a narazila se řádným zaduněním do křesla, což spustilo lavinu nepublikovatelných nadávek ze Severusových úst. Mast na ruce utřel do Sisiny nohy a s vražedným pohledem doskákal na jedné noze ke dveřím.

Rudofialový v obličeji, šílený výraz, vražedné myšlenky, odemkl dveře a rozrazil je. A… neměl šanci cokoli říct. Do jeho kabinetu se totiž vlila pohroma.

Handrkující se Potter a Weasley, štěkající jeden na druhého, Hermiona oba dva překřikující. Minerva s citrónovým koláčem se nasoukala bez pozvání za nimi do kabinetu. Minervu následovala mladá Weasleyová, která se snažila skočit kolem krku svému bratrovi, aby ji konečně vnímal. Molly na všechny křičela, že se to přece dá nějak vyřešit, zatímco Fred a George – kteří se taky zjevili znenadání – po sobě házeli něco, co zanechávalo na stěnách odporné fialové a žluté (!) fleky, které se ke všemu hýbaly. Thomas a Finnigan, tupci, se z chodby dívali na tu scénu, díky čemuž neomylně dorazili podívat se na sešlost i Crabbe a Golye. Do kabinetu si mu to napochodovala Láskorádová, která v rukou třímala vzhůru nohama noviny.

Všichni tam na sebe jen tak pokřikovali, překřikovali se a hádali a Severus se třásl vzteky, což mohlo korunovat jen Minervino: “Koláč?” strčila mu pod nos beztvarou hroudu silně páchnoucího citronu. “Nebo dort?” a kde se vzal, tu se vzal, Minerva vytáhla z kapsy třípatrový dort s citrónovou želatinou, v níž byly zality kousky citrónu a páchl snad ještě odporněji než ten pitomý koláč. Ale skutečnou korunu tomu nasadilo dvojí pronikavé zatroubení, které vyšlo z trubek dvojčat Weasleyových, o kterých marně doufal, že už je nespatří. Na hlavě se jim objevily špičaté čepice s nápisem Happy Bithday ve fialovožlutých barvách.

Přijel cirkus! zhodnotil Severus situaci, když si přeměřil jediným pohledem celou místnost. A dobře mu tak, padla v zápětí další pravda, alespoň toto ho varuje, aby se příště střežil dávat na dveře protihluková opatření! Neumístil-li by ho na dveře, mohl jej nadměrný hluk varovat. Jak že to říkají mudlové? Kdyby byly ryby v…

Měl chuť zařvat nebo něco podobného, ovšem když zahlédl na konci chodby bezradnou tvář ministra a po boku Crabba a Goyla se objevil i Malfoy, praštil dveřmi a zavřel se tak uvnitř svého vlastního kabinetu s celou rodinou Weasleyovou, neznámou ženou sedící mu na křesle, Potterem a šílenou ředitelkou. Přičemž označení šílená nenesla sama. Křičel by, kopal, dupal nebo tak něco, místo toho jen rezignovaně přisedl ke své pacientce, doošetřil ji a zoufale vytáhl s pevnou ignorací citronů i rajčat ze své soukromé zásoby whisky a lokl si přímo z flašky.

Už bylo všechno fajn… neposlouchal, co na sebe lidi v jeho obytném prostoru pokřikují, a jediné, co ho potěšilo, byl pohlavek, který přistál každému z dvojčat. Mohl svědomitě říct, že si nepamatoval den, kdy by se v Bradavicích ocitlo víc bývalých studentů, kteří již neměli co v Bradavicích pohledávat.

A když se ozvalo další zaklepání, ani se nedivil… škytl, postavil se na svou funkční nohu a dohopsal ke dveřím.

S milým úsměvem je otevřel. Dovnitř napochodoval Zabini Blaise. Severus by ho byl býval mile pozdravil, nebo by promluvil Zabini jako první, protože se k tomu už nadechoval, kdyby do místnosti nevtrhl Kingsley Pastorek a neukázal na Zabiniho prstem: “Jste zadržen pro napadení studnetky!” vyhrkl udýchaně.

“Ale,” ozvala se nesměle Sisi do toho blázince, “ já nejsem studentka…” připomněla ministrovi jasný fakt.

 

Quot homines, tot sententiae. (Kolik lidí, tolik názorů.)

(Terentius)

 

Víc jedů – víc kupců, víc hlav – víc tupců.

(Severusova zkušenost)

 

Za – žádných – okolností – neodemykat – zamčené – dveře – nechci – li – pořádat – DOD!

(3. Severusovo zjištění)

 

Dobře, tak tohle přežije a zítra strhne Nebelvíru minimálně sto bodů. Ne, sto padesát bude jistější.

(A-SISI)

 

Antica expulsum postica recipere. (Ten koho vyhodíš dveřmi, vleze oknem.)

(Severusovo zjištění)

 

 

Angie píše:

 

Kingsley zvedl ruku a praštil se do hlavy s výkřikem: “Já jsem tak sklerotický!”

Respektive… chtěl zvednout ruku a praštit se do hlavy s výkřikem: “Já jsem tak sklerotický!”

Výsledek byl ale v přeplněném hájemství Severuse Snapea poněkud odlišný…

Když zvedal ruku, vyrazil Minervě z ruky třípatrový citronový dort.

Dort, poslušen zákonů gravitace, začal padat nezadržitelně k zemi.

Minerva zoufale vykvikla a vrhla se vpřed, aby se pokusila dort zachránit.

Při svém plavném skoku narazila do Ginny.

Ginny se snažila zoufale udržet rovnováhu a nejbližší osobou v dosahu byl Severus.

Severus najednou s údivem zjistil, že drží v náručí mladou Weasleyovou.

Severus se zašklebil. Ginny se omluvně pousmála. Hermiona se zle zamračila.

Minerva kdesi od země: “Mám ho!”

Ginny z Severusovy náruče: “Zachránil jste mě, jste můj hrdina!”

Ron a Harry odkudsi: “To už i ty se musíš plazit po tom netopýrovi?!?”

Hermiona z velmi nebezpečné vzdálenosti od obličeje Ginny a velmi rozezleně: “Je můj! Nesahat!”

Sisi z gauče: “Ale tu masáž by mi snad dokončit mohl, ne?”

Mezitím se Minerva se svým drahocenným nákladem zvedá od země.

Přehlídne Freda, který se jí gentlemansky rozhodl pomoci se vstáváním.

Poroučejí se k zemi oba dva.

Minerva přistává obličejem v dortu.

Fred se v posledním okamžiku chytne svého dvojčete a hrozící pád vybalancuje.

Molly se snaží zadržet a uklidnit Hermionu.

Hermiona se velmi cílevědomě snaží vyškrábat oči jediné Mollyině dcěři.

Severus uvažuje, zda má pustit Ginny z náruče.

Minerva pláče.

Sisi s nadějí podstrkuje Severusovi pod nos svoji nohu a domáhá se masáže.

Kingsley se rukou, která to všechno začala, rozpačitě škrábe na hlavě.

Zabini se v stávajícím zmatku překvapivě někam vypařil.

A někdo (zase!) klepe na dveře…

 

Klepte a otevřou vám.

(apoštol Lukáš)

 

Baeta solitudo! (Blažená samoto!)

(Severus Snape)

 

Není lásky opravdovější nad lásku k potravě.

(G. B. Shaw - Minervino krédo)

 

“Severusi, příští rok máme práci navíc,” oznámila Minerva unaveně, jen co si oklepala popel z hábitu a posadila se.

“Co zase?” mumlal preventivně naštvaně.

(A-SISI)

 

Mindunob inik yat. (Můj domov bude tvým hrobem.)

(Qanucká přísaha)

 

Jane píše:

 

Ne, on neklepe, on přímo buší.

To už bylo na dveře pro dnešek dost a vypověděly službu. Vypadly z pantů a spadly na zem, nebo spíš na Zabiniho, který se snažil nenápadně vypařit.

Před vyraženými dveřmi stál Hagrid: “Vomlouvám se, ale asi jste to měl nějaké zrezlé,” mezi omluvami se pokoušel vyprostit Zabiniho zpod dveří, “jináč si to nedokážu vysvětlit.”

Severus už toho měl dost. S Ginny, stále v náručí, se prodíral záplavou zrzavých vlasů. Nebral ohledy na Minervu, která opět skončila na zemi, na Hermionu s Harrym křičící: “Kam to jdeš?!” a “Kam s ní jdete!?”, na Sisi, poskakující za ním a domáhající se dokončení masáže nohy, a na zbytek osazenstva svého kabinetu. Došel k Hagridovi, hodil mu do náruče Ginny, Zabiniho mrštil zpět do kabinetu a zavrčel: “VŠICHNI VEN!!!”

Jak už byli ze všeho vedle, tak se ani jeden z nich nehnul.

“HNED!!”

Zabini, který měl už dávno v úmyslu opustit toto “milé” shromáždění, se vydal na útěk. Zastavilo ho ledové “VY NE!”

Minerva, která ze všech pádů a ztrát svých citrónových dobrot utrpěla docela šok, se překvapivě inteligentně zeptala: “Tak si vyber Severusi! Nejprve řveš, ať všichni vypadneme, a když chce pan Zabini odejít, nedovolíš mu to.”

Severus se jen stěží držel, aby ji neproklel. Snažil se uklidnit a už mírnějším hlasem svůj příkaz objasnil: “Všichni zrzavovlasí,” přelétl pohledem Weasleyovic klan, “obrýlení,” hodil znechucený pohled směrem k Harrymu, “a poloobři,” hlavou kývl směrem k Hagridovi, “VEN!”

Asi je všechny osvítil pud sebezáchovy, protože ho poslechli. Začali se trousit rozbitými dveřmi ven z kabinetu teď nesmírně rozzuřeného mistra lektvarů.

Jakmile vypadl poslední zrzavý tvor, jal se Severus opravovat své dveře. Jak už byl z celé události dnešního dne vedle, vůbec mu nepřišlo, že se snaží - marně - zvednout dveře pěkně po mudlovsku. Sípal, nadával, proklínal všechny Merliny a Morgany, ale dveře se ani nehnuly. Už je chtěl nechat být, když si vzpomněl, že může použít hůlku a spravit je kouzly. Připadal si jako ta banda tupců, co musí učit, že na možnost kouzlení dočista zapomněl. Usadil dveře zpátky a otočil se na zbývající výtržníky v kabinetě.

 

Střez se mít radost z cizího neštěstí.

(SS – adresováno čtenáři)

 

Moudrý člověk neudělá tutéž chybu dvakrát. Zopakuje ji minimálně pětkrát.

(4. Severusovo zjištění)

 

Pojď na mou hruď!

(Jeho fotr, to je lotr, ale jinak A-SISI)

 

evi píše:

 

Vtom se ovšem ozvalo zaťukání na dveře. Ono to ťukání totiž netušilo, že už s tím začíná být poněkud trapné. Prostě ťukalo. Co mělo také dělat, že, vždyť od toho se mu říkalo ťukání na dveře.

V daném okamžiku a rozpoložení Mistra lektvarů již nicméně opravdu velmi vážně hrozilo, že to tentokrát nerozchodí. Sis jen šokovaně vydechla a hlavou jí proletělo několik ne právě vhodných nápisů na Mistrův hrob. Hermiona protočila oči – nikdy by si bývala nemyslela, že být přítelkyní Severuse Snapea obnáší potkat během jediné hodiny prakticky celé osazenstvo bradavického hradu. Dosud měla za to, že její Severus je v zásadě tichý a nespolečenský člověk, a pravidelné vyrušování během těch nemnoha milostných chvilek přikládala vždy nešťastné náhodě. Nyní však seznala, že se šeredně mýlila.

“KDO TO ZASE?!” zvolal Severus mocným hlasem a rozrazil to nebohé dřevo dokořán, připraven sklátit neprominutelnou kletbou kohokoli, kdo se bude nacházet za nimi.

“Ehm,” ozvalo se nesmělé, avšak pobavené odkašlání a zbytek přítomných v kabinetě (kromě Severuse, jenž stále ještě dlel skelným okem na kupodivu prázdné chodbě) se ohlédl nikoli na dveře, ale (překvapivě) na zeď.

“Albusi!” zvolala nadšeně Minerva, olizujíc si prsty od šlehačky s citrónovým aroma.

A skutečně – ze dveří namalovaných na jednom z nemnoha obrazů, jež zdobily stěny Severusova kabinetu (ačkoli slovo zdobily je možná až příliš silné, uvážíme-li, že znázorňovaly podivné postavy, jež zjevně trpěly následkem požití špatně připravených lektvarů), opatrně vykukoval již několik let mrtvý, ale přesto stále někdy až nepříjemně živý a vlezlý bývalý bradavický ředitel.

“Brumbál!” vydechla ohromeně Sis a s úctou si nového “příchozího” prohlížela, zatímco ředitel lovil z kapsy citrónové dropsy a Snape s rezignovaným povzdechem (opět) zavřel dveře.

“Řediteli!” ozval se potěšeně Kingsley Pastorek, neboť se domníval, že by Brumbál mohl do nastalého zmatku vnést trochu systému.

Zatímco jim Brumbál dlouze a poutavě vyprávěl, kolik úsilí ho stálo dostat se právě do tohoto obrazu v jinak ostře střeženém Snapeově kabinetu, využil Zabini nepozornosti přítomných a vyrazil ke dveřím, otevřel je a chtěl uniknout, což bylo jediné štěstí, neboť jinak by na ně zaťukal Filch. A to už by Severus nepřežil. Zvlášť pokud by se k Filchovi připojila i paní Norrisová.

“To je on!” křičel školník a ukazoval prstem na Zabiniho. “Napadl na chodbě studentku a celé to tam zaneřádil nějakým slizem!”

“Ale Argusi,” zakroutila Minerva s povzdechnutím hlavou. “O tom tady už dobré čtvrt hodiny hovoříme!”

“O tom slizu ne,” upozornila na drobnou nesrovnalost Lenka Láskorádová, na niž se nevztahovalo nic z pojmů zrzavovlasí, obrýlení a poloobři, a proto ještě pořád prodlévala v Severusově kabinetu se svým časopisem obráceným vzhůru nohama. “Za ten asi mohou Fred a George,” pokračovala přemýšlivě. “Případně muchlorozí chropotalové,” dodala nakonec.

“Eh, no to je jedno. Já si teď raději pana Zabiniho odvedu s sebou,” usoudil moudře Kingsley Pastorek, popadl Blaise za ruku a zmizel za dveřmi i s Filchem a jeho kočkou.

O tři míň plus jedna kočka k tomu, napadlo bezděčně Severuse a dumal, jak se zbavit i těch dalších. Představa, že by si mohl pěkně v klidu popovídat s Herminou a tou její kamarádkou, mu teď připadala naprosto úžasná.

“Co si přejete, řediteli?” obrátil se proto k obrazu a pevně doufal, že se jeho vize uskuteční co nejdřív poté, co Brumbál docucá svůj bonbón.

 

Magnus Albus spectat te! (Velký Albus tě sleduje!)

(bradavické motto)

 Filch lapsa verum dicit. (Popletený Filch mluví pravdu.)

(1. filchovská moudrost)

 

Jaký pán, taková kočka.

(2. filchovská moudrost)

 

Feles mala! (Zlá kočička!)

(3. filchovská moudrost)

 

Homicidium admittur. (Vražda se povoluje.)

(1.Severusovo přikázání)

Evča píše:

 

Snapeova trpělivost byla ovšem podrobena zkoušce, neboť si ředitel dával se svojí oblíbenou pochoutkou na čas. Když konečně documlal, mile se na všechny usmál.

“Přišel jsem se podívat, co to tady pořádáte za večírek. Jestli se nepletu, Minervo, nesla jste sem celou hromadu citrónových zákusků. To si přece nesmím nechat ujít!”

“Jenom škoda, že si nemohu dát s vámi. Pobyt v obrazech mi jaksi znemožňuje pár činností,” dodal lítostivě. Poté ale znovu vytáhl své bonbóny a pár si jich strčil do úst.

Severus se jen s vypětím sil donutil ke klidu, zvlášť poté, co McGonagallová, povzbuzena bývalým ředitelem, vykouzlila novou várku sladkostí a začala je rozdávat.

A aby toho nebylo málo, do těch několika málo obrazů se právě přesouvala snad polovina osazenstva ředitelny. Mistr lektvarů jen vytřeštil oči.

“Co má zase tohle znamenat?!” a hledal vysvětlení u Brumbála, který právě odněkud vytahoval citrónová lízátka.

“Pozval jsem je na večírek,” odvětil jmenovaný, jako kdyby to byla naprostá samozřejmost, a podělil se s bývalými řediteli a ředitelkami o své sladkosti.

V tu chvíli se rozletěly dveře a do místnosti vpadl Neville.

“Není tu náhodou Harry?” funěl po dlouhém běhu. “Mám pro něj vzkaz od Ginny.”

Severus zpražil Longbottoma ledovým pohledem.

“Pana Pottera jsem odsud před deseti minutami vyhodil a vás všechny čeká totéž, pokud okamžitě nevypadne-” větu nedokončil, neboť mu Hermiona bleskově zacpala pusu citrónovým řezem.

Snape se otřásl odporem a chtěl Hermioně říci svoje ohledně všeho s citrónovou příchutí, avšak jeho úmysl byl zmařen, neboť otevřenými dveřmi vletěla do kabinetu sova.

“Co tady chceš?” prskl Severus, i když důvod byl jasný. Sova mu upustila k nohám dopis a zase zmizela.

Snape se chtěl pro něj sehnout, ale Hermiona byla rychlejší. Nedbaje Severusova pohoršeného “Dej to sem, cizí pošta se nečte!” obálku rozlepila a vytáhla složený list papíru.

 

Sola nyctea bona est nyctea mortua. (Mrtvá sova, dobrá sova.)

(Severusovo přání)

 

Važ si starce i tehdy, kdyby ze stařecké slabosti pozapomněl svých vědomostí.

(Talmud)

 

Citrus vinicit omne. (Citron vítězí nad vším.)

(Latinské přísloví)

 

 

Lianell píše:

 

Rychlým okem přelétla obsah dopisu a přitom se pobaveně uculovala.

,,Severusi, od koho dostáváš navoněnou poštu?” zeptala se zvědavě Hermiona a začala číst nahlas. Bohužel pro majitele za dychtivého publika.

,,Můj milý Sevíčku…” dál se však nedostala. Byla přerušena hromadným tlumením nevyhnutelného smíchu ze strany živých a Brumbálem, který se zadusil jedním ze svých citronových dropsů. Nakonec drop zapadl tam, kam měl, a Brumbál ze sebe dostal přiškrceným hlasem: ,, Ty mršky…”

Veselou náladu proťal táhlý pískavý tón podobný pískání vlaku. Onen zvuk vycházel z místa, kde stál Severus, který tak trochu připomínal bradavický expres. Byl rudý a kouřilo se z něj.

Severus rázným krokem došel k Hermioně, vytrhl jí dopis z rukou a hlasem připomínajícím mlácení kovových plátů o žulovou podlahu řekl jen: ,,Okamžitě. Všichni. Ven!”

Všichni ztichli. Bylo to, jako by je obešla Smrt. Obrazy se slovy ,,Myslím, že mám sjednanou schůzku” a ,,Zapomněl jsem uhasit kotlík” mizely a zbytek osazenstva se pomalu a nenápadně vytrácel.

Když se za posledním otravným parazitem zavřely dveře, Severus se svezl do křesla a zhluboka si oddechl. Pak mu padl pohled na protější křeslo.

Seděla tam kamarádka Grangerové a hladila tu chlupatou kouli.

 

V samotě lze získat vše vyjma charakteru.

(Stendhal)

 

Dopis se nečervená. (Epistula non erubescit.)

 

 

Víc hlav, víc mluvení.

(Severus Snape)

 

Čím více hlav, tím nižší IQ.

(další, pro život zásadní, zjištění Severuse Snapea)

 

 

Per risum multum poteris cagnoscere stultum. (Sprostého budeš moci poznat podle hojného smíchu.)

(Latinské přísloví)

 

Amplector te, eremus! (Objímám tě, Samoto!)

(Severusovo přání)

soraki píše:

 

“Takhle to tu chodí každý den?” zeptala se ta cizinka a Severusovi to, ku podivu, vůbec nevadilo. Jako jediná mu připadala skoro normální a navíc, se svou pochroumanou nohou nemohla jen tak vyběhnout z jeho domova, i když zadal hromadný příkaz k odchodu.

“Ne, dnešní den byl, na hodně dlouhou dobu, výjimkou,” prohlásil svým hlubokým hlasem, který byl prost jakékoliv ironie.

Sympatická slečna v křesla jen mírně pokývala hlavou a dál hladila tu chlupatou příšeru.

“Studujete medicínu?” přerušil nakonec ticho Severus a rozproudil tak nechtěně několika hodinový rozhovor o rozdílech mudlovské a kouzelnické medicíny, při kterém se vůbec nenudil, ba právě naopak.

Z jejich zanícené diskuze je vyrušil až Dobby. Sisinka při jeho příchodu hlasitě vyjekla a málem se skácela z křesla, kdyby ji ovšem Mistr pohotově nezachytil a jejich těla se tím pádem tak nějak prapodivně nepropletla...

Dobby na to všechno hleděl s vykulenýma očima. Rukama si rychle přikryl ústa, což mělo za následek pád velkého servírovacího tácu s večeří, jelikož ti dva se nedostavili ani k obědu, bylo toho tedy opravdu hodně – miska cherry rajčátek, miska citronových dropsů, talíř citronových řezů, rajská omáčka, těstoviny, citronová limča a rajčatový džus a tak dále a tak podobně. Že to oba dva považovali za útok proti své osobě, netřeba dodávat.

Severus vrhnul na skřítka ‚svůj‘ pohled a Dobby s tichounkým “puf” zmizel.

“Slečno A-SISI.”

“Tereza.”

“Terezo, to je ale pěkné jméno. Proč si necháváte říkat tím...” a rukou mávl někam za sebe.

“To je můj nick.”

“Nick?” zeptal se Snape a jedno jeho obočí vyletělo vzhůru.

“No, to se používá na internetu, jako přezdívka.”

Severus se moudře rozhodl nezabředávat do vln se jménem internet, nehodlal se utopit v tématu, o kterém nic nevěděl, zato o přezdívkách by mohl vyprávět... “Takže to používáte pro maskování své pravé identity?” optal se zdvořile, i když, pravda, ten tajemný internet ho lákal čím dál víc.

“Ano, v podstatě ano.”

“A jak to tedy funguje?”

“No, to máte asi tak...” Terezka zaujatě vysvětlovala vše o počítačích, modemech, sítích, připojením, wifi atd. Severusova zvědavost toužila býti ukojena, jenže!!! Jenže v Bradavicích počítače nefungovaly.

“Tady to nebude fungovat,” prohlásila sebejistě Terka a měla pravdu, jak taky jinak, že? “To bychom museli do mudlovského světa. Nejlépe ke mně domů.” A na Severusův udivený pohled dodala: “Doma mám stolní počítač, tohle,” ukázala na placatou věc položenou u dveří, “je notebook, ale už mám skoro vybitou baterku, potřebuju dobít, ale vy tu nevedete elektřinu,” dodala na vysvětlenou.

“Máte doma krb?”

“Ne, proč?”

“Škoda, mohli jsme se tam odletaxovat,” uvažoval nahlas Severus.

“No, možná byste mohl udělat přenášedlo, jestli to umíte,” pohled, kterým Terku Severus poctil, jí dal na srozuměnou, že on to tedy rozhodně umí, nicméně jeho slova vypovídala přesný opak: “Nemohu vytvořit přenášedlo, ne na místo, které neznám.”

“Ale to není problém, stačí vám fotka?” ptala se nadšeně Sis a už lovila z kapsy obálku se spoustou fotek. “Víte, nafotila jsem Hermioně svůj nový pokoj. Normálně bych jí to ukázala v mobilu, ale ten tu taky nejede, není tu signál a navíc tu baterku ruší magie, takže jsem jí vzala obyčejný fotky,” a podávala mu tu, na které byl volný plac uprostřed pokojíčku v jejich novém bydlišti někde v Dejvicích.

Severus se zamyšleně poklepával ukazovákem po bradě a na čele se mu objevila vráska.

“To by šlo,” řekl nakonec a z té fotografie, kterou držel, udělal jedním švihnutím hůlky přenášedlo.

“Tak, pojďte sem a chytněte se a vemte si všechny věci.”

“A vy si nebudete nic brát?” vyjelo z Terky dřív, než se mohla nad těmi slovy zamyslet.

“Já mám u sebe vše, co potřebuji,” odvětil Snape a v očích se mu blýsklo, když si rukou přejel po /vy čuňata, na co hned nemyslíte... :-D/ náprsní kapse a vytáhl z ní miniaturní kufřík.

“Aha,” pravda, trochu neinteligentní, ale stalo se...

Sis pomalu vstala, přes rameno si přehodila noťas, přes druhé tašku s věcmi /kde se tu vzala? to neřeším :-D/ a chytila se fotky/přenášedla a tím i Severuse.

“Jestli chcete, zavřete oči.”

“Ne, to je dobrý.”

“Jak chcete. Až napočítám do tří. Raz, dva...”

Ťuk, ťuk, ťuk...

“Tři!” zařval Snape.

V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála Hermiona s výrazem harpyje...

 

Ne auderis delere orbem rigidum meum! (Neopovaž se vymazat můj harddisk!)

(stará latinská výhrůžka)

 

Člověk si uchová první lásku - dokud nepřijde druhá.

(Francois Duc de la Rochefoucauld)

 

Usekneš tomu jednu a objeví se dalších deset. Proto… zavřete oči… odcházím.

(Severus Snape)

 

Nunc aut numquam. (Teď nebo nikdy.)

 

Dobby píše:

 

Hermiona zbadala jenom černú skvrnu, která vzápětí zmizela. Protřela si oči, zda se jí to nezdálo.

“Severusi, kde jsi? Terko, kam jsi zmizela? Nedělejte si ze mne legrácky a ukažte se,” volala nabručená Hermiona. Nikdo jí ale neodpověděl. Pustila se do prohledávaní vedlejších místností, ale ani tam nikoho nenašla. Vztekle kopla do stolu a zaklela: “Do Salazarovi ři…ti, kam se jen vypařili?”

V tom samém čase se Severus a SIS zjevili v jejím pokoji. Terka trochu zavrávorala, ale Severus ji pohotově zachytil. Chvíli ji držel, kým si nebyl jistý, že její závrať zmizela.

“V pořádku?” zeptal se jí. Terka pomaly přikývla. Nechtěla si to přiznat, ale to, že ji Severus držel ve svém náručí, jí velice vyhovovalo. Kdyby mě teď viděly holky. A hlavně Terka. Pomyslela si.

Severus ji pomaly pustil a SIS se probrala ze svého tranzu.

Obraz Severusa Snapa se rozplynul.

S trhnutím se probudila. Před sebou zbadala monitor a na něm blikal odkaz od Terky. “Proč se mi, ty pitomé děcko, neozýváš a posíláš mi jen blbý písmenka? Co vlastně děláš?”

SIS se pro sebe uškrnula. Kdyby Terka tušila, co se jí zdálo a hlavně, že počas společné konverzace s ní usnula, asi by ji uškrtila. Jediná věc, která ji mrzela, bylo to, že to byl jen sen.

Zrazu jej zablikal oznam, že dostala novou zprávu. Okamžitě na ni klikla a otevřela ji.

“Někdy příště přijdu zas, s pozdravem váš (FAN…TOMAS) Severus Snape.”

 

ŽE BY TO PŘECI JENOM NEBYL SEN?

 

Finis coronat opus. (Konec dobrý, všechno dobré.)

(latinské přísloví)

 

Credo Severem etiam vivere. (Věřím, že Severus žije.)

(A-SISI)

 

Mě se nezbavíte…

(Počítačový virus Conficker, ale jinak taky Severus Snape)

 

,,Adios la mía Amor...”

...dotkne se lemu klobouku a odchází do zapadajícího slunce...

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář